Srdcervoucí pláč, zuřivý vřískot bez jediné slzy, vzteky křečovitě zkroucené tělíčko… Tohle všechno „umí" naše děti! Sotva se naučí sedět, stát nebo dělat první krůčky, dokážou tropit takové scény, za jaké by se nestyděla ani vyhlášená hysterka. Jak si s tím poradit?

Znáte to, jste v obchodě a zničehonic se ze sladce vyhlížejícího děťátka stane saň s devíti hlavami. Maminky se mnohdy očividně stydí a snaží se vzteklé batolátko jakkoli uchlácholit a ukonejšit. Jindy působí poněkud cynicky, protože naopak nijak nereagují a tváří se, jakoby se nic nedělo.

Proč se vzteká?

„Batolecí věk je přelomem, kdy si dítě uvědomuje samo sebe, své potřeby, vnímá přesněji lidi, kteří ho obklopují. Začíná prosazovat svoji individualitu, zkoušet, jak může dosáhnout svého. V podstatě se v tomto období z bezmocného miminka stává jedinec, který testuje, jaké chování se mu v životě vyplatí,“ říká dětská psycholožka a pediatrička Simona Chladilová. Jak dodává, pro rodiče tak přichází nový úkol, jak svoji ratolest krotit nebo uklidňovat, zkrátka jak jeho chování usměrňovat.

„Batole se často velmi rychle naučí, na jaké signály a jak okolí reaguje. A právě pláč bývá osvědčenou metodou, jak získat pozornost. Jako první by rodiče měli zjistit, zda dítě nemá hlad, žízeň, mokré plenky… Dále si ověřit, zda není příliš dlouho samo. Pak je snaha připoutat pozornost zcela namístě,“ konstatuje Simona Chladilová. Jak ale zároveň připouští, mnohé děti si pláčem snaží získat pozornost a prosadit jakýkoli požadavek.

Svoji roli hraje i to, že dítěti se svým způsobem zvedá sebevědomí, když dokáže stát, lézt, poznávat ostatní lidi, komunikovat s nimi a tak trochu s nimi i manipulovat. Chce si těchto nových „výsad" užívat. Leckdy je zkouší i zneužívat. Pak je třeba postupovat velmi obezřetně.

Špatný přístup

Podle psycholožky je chybou vycházet příliš zarytě z principu, že se má malý človíček už od nejranějšího věku učit umět být co nejdéle sám. Sociální aspekt a co nejčastější kontakty s okolím jsou stejně důležité jako napudrovaný zadeček nebo kvalitní přesnídávka.

Dále varuje před automatickým ignorováním těchto dětských projevů. Jednak může dojít k opomenutí například nějaké bolesti či začínající nemoci, nebo v dítěti vyvolat pocit nedostatku pozornosti. Toto přispívá v budoucnu ke komplexům nebo tendenci zuřivé vynucování gradovat.

Na druhé straně se snažit kdykoli malému vzteklounovi vyhovět je pro rodiče stresující a pro kultivaci chování dítěte nepříliš prospěšné.

Správný přístup

Simona Chladilová uznává, že zvládat záchvaty zuřivosti a rozpoznat jejich příčinu nemusí být vždy snadné, a tak radí. „V základních potřebách včetně přiměřené míry pozornosti je třeba vyhovět, ale s tím, že se bude dítku dávat najevo, že není na místě si to vyžadovat takto hysterickou formou. A pokud se k ní uchyluje jen proto, že chce splnit jakékoli přání a pro rodiče je to v danou chvíli obtížné, je nejlepší ho nechat ,vyvztekat',“ doporučuje psycholožka.

Jestliže nepřiměřené projevy malého synka nebo dcerky jsou již neúnosné, je dobré se poradit s pediatrem, případně dětským psychologem.

Autor článku

Ivana Cvachoušková